Naše názory

Trestní odpovědnost za pochybení při správě cizího majetku v důsledku důvěry ve správnost odborné expertizy, část II.

| JUDr. Tomáš Sokol | Kategorie Trestní právo

Ve druhé části příspěvku autor přibližuje problematiku trestní odpovědnost za pochybení při správě cizího majetku v důsledku důvěry ve správnost odborné expertizy na konkrétním případu v tzv. kauze Opencard.

Kauza Opencard

Nyní se zaměřme na asi nejvypjatější příklad, kterým je případ pražské karty Opencard. Zde byli obviněni všichni radní, s výjimkou jedné radní, která v rozhodné době byla na dovolené. Před dávnými lety totožný princip předvedl předseda představenstva jedné z našich největších bank, který před hlasováním, které všem členům vyneslo asi 5leté trestní stíhání, odešel na toaletu, a to ho zachránilo. Zdá se, že jednou z možností, jak se vyhnout trestní odpovědnosti v kolektivním orgánu, je utéct na toaletu. Někde to řeší tak, že hlasují anonymně s tím, že jeden hlasuje proti, aby se posléze nedalo zjistit, kdo to byl, takže to může být každý.

V kauze Opencard postavila státní zástupkyně své obvinění na velmi jednoduchém principu, když řekla, že radní Hlavního města Prahy bez přiměřeného důvodu a náležité opatrnosti se spokojili se stanoviskem expertních právníků. Zde už tedy máme experty. V podstatě se zde tedy říká, ano, můžete mít experty, ale musíte je brát s rezervou či kriticky. Pochopitelně, že po celou dobu trestního řízení až do vyhlášení rozsudku, bylo namítáno, že je to naprosto neurčité. Jak se má vlastně ještě přezkoumávat expertní stanovisko, jak má laik vědět, že stanovisko expertů je přijímáno s přílišnou důvěrou? Do toho se pustil Městský soud poměrně velmi pečlivě. Pokud rozsudek obstojí při přezkumu soudem odvolacím, lze předpokládat, že na podobném principu se budou soudit i další věci. Podotýkám, že expertní zprávu zde měla předložit nejen advokátní kancelář, ale také IT pracovníci, dokonce odborná komise. Ti všichni se problémem zabývali hlavně z věcné stránky. Soud po velmi podrobné pitvě všech důkazů řekl, že nebyl obstarán dostatek podkladů, rozhodnutí nebylo věcně podloženo. Asi bych především namítl, zde soud hodnotí postavení někoho, kým sám nikdy nebyl. Soudce může být řidičem motorového vozidla a tak mít představu o této problematice, ale s největší pravděpodobností nebyl radním, zastupitelem, neřídil firmu. Přesto se v mnoha případech soudci staví do role toho, kdo velmi kriticky posuzuje, jak bylo pracováno s expertními podklady. Soud řekl, že to, co si radní obstarali, nebylo relevantní. Jde v podstatě o ozvěnu toho, co kdysi dávno v roce 2012 řekl Nejvyšší soud ve věci zastupitelů města Liberec, když připustil, že námitka proti expertnímu stanovisku může být důvodná a expertíza nemusí být správná. Nutno ještě připomenout, že žádné takové doklady se ale nedochovaly a jejich existence ani nebyla tvrzena.

Poprvé se tak dostáváme k faktoru průkaznosti toho, co se vlastně před rozhodnutím radních dělo, do jaké míry byla expertní stanoviska analyzována, projednávána, s kým, a jak to lze doložit. Sám jsem se s tím poprvé setkal v případě akciových společností a jednání představenstev, kdy se policisté ptali, proč bylo určité podnikatelské rozhodnutí přijato. Takto edukován jsem následně své klienty poučoval, aby dělali pořádné a důkladné zápisy o jednání, aby z nich bylo patrno, proč jednali, jak jednali, jak rozhodli. Totéž říkám i všem zastupitelům. Když pak po roce nebo ještě později chce policie vysvětlit, co se vlastně dělo, každý zastupitel, není-li podrobný zápis, důvody rozhodnutí vysvětluje jinak. Snadno pak učinit závěr, že buď vůbec nerozhodovali, nebo nejsou schopni své rozhodnutí a postup reprodukovat. Určitě se vyplatí dát si práci s pořádným zápisem o tom, co se dělo.

Možnosti obhajoby

Soud tedy snadno smete ze stolu obhajobu o tom, že členové voleného orgánu problematice nerozuměli, že dali na nějaké stanovisko, s argumentem, že si měli obstarat další stanoviska, případně si nechat problematiku lépe vysvětlit. Pro přijímání náležitě kvalifikovaných rozhodnutí není ani tak rozhodující objem informací z příslušného oboru, ale jejich kvalita a zda bylo učiněno všechno pro jejich získání. Právě to je jakousi odezvou evropské praxe u podnikatelských subjektů, kde dojde-li ke škodní události a akcionáři napadnou vedení obchodní společnosti, že rozhodlo o podnikatelském záměru způsobem, který byl zřetelně nevýhodný, judikatura se vždy zabývá tím, do jaké míry ti, kdo měli rozhodovat, vyčerpali všechny možnosti obstarat si relevantní prostředky nebo informace, které jsou pro věc důležité. Nesmírně důležité je to, aby bylo zřejmé a prokazatelné, že bylo vyčerpáno to, co mohlo být v daném čase a místě získáno. Dostáváme se k dilematu, kdy víme, že v některých případech je požadavek na operativnost rozhodnutí. V tomto případě se radní rovněž hájili, že neměli příliš času, neboť hrozilo nebezpečí vzniku velké škody, pokud nezvolí řešení. Můžeme si ale klást otázku, jestli vůči správcům majetku se někdy nejedná o hyperpožadavek. Zmíněný rozsudek je ale podle mého názoru nejpodrobnější a nejpreciznější v dané věci a obávám se, že ačkoli máme řadu argumentů proti, bude mít obhajoba u odvolacího soudu problémy.

Prostor pro obhajobu otvírá námitka jednání v omylu. Trestní zákoník zná předně omyl skutkový. Podle jeho ustanovení § 18 kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem skutkové podstaty trestného činu, tedy neví, že to, pro co se rozhoduje, by mohlo být jednáním, které bude trestným činem co do průběhu děje, není trestným činem. Důležité je zde řečené „nezná ani nepředpokládá“. A právě ono „nepředpokládá“ bývá vykládáno někdy velmi krutě. Klasickým příkladem bylo trestní stíhání v případě zastupitelů členů rady města Přerov. Radní schválili projekt stavební rekonstrukce nějakého objektu a po prvním kopnutí se přišlo na to, že projektant udělal hrubou chybu hned na začátku a objekt nemá základy v takovém stavu, aby se v projektu mohlo bez dalšího pokračovat. To znamenalo navýšení rozpočtu a nutnost přijmout rozhodnutí, jak dál. V jedné fázi následného trestního řízení obžaloba tvrdila, že stavba měla být zastavena. Obhajoba namítla, že k zastavení stavby je ale potřeba tuto zakonzervovat, k tomu je potřeba firma, k tomu zadávací řízení a tím vzniká začarovaný kruh. Radní zvolili nejjednodušší cestu. Společnost, která měla stavbu rekonstruovat, převzala i další práce. Zákon o veřejných zakázkách tehdy říkal, že je možné jít cestou jednacího řízení bez uveřejnění, pokud potřeba nastala v důsledku okolností objektivně nepředvídatelných. Zde se právě projevila ona surovost, neboť ti, kdo později postup radních kritizovali, tvrdili, že v podstatě vše na světě je předvídatelné, stačí mít fantazii. Až později se text zákona o veřejných zakázkách ve vztahu k tomuto problému mírnil, aby zadavatel nenesl odpovědnost například za chyby projektanta. Legislativně byla zohledněna možnost skutkového omylu, tzn., je možné schvalovat určitý projekt a není možné předvídat situaci, ačkoli mám stavební dozor a ten mi obecně připomínal, že dojde k nějakým komplikacím. Zákon o zadávání veřejných zakázek tedy už tuto situaci předvídá, ale v životě je celá řada jiných situací, které nejsou takto předvídány proto, že rozhodování se neprojednává v režimu zákona o zadávání veřejných zakázek. Pokud by se někdo chtěl dovolávat skutkového omylu, tedy své beztrestnosti, musel by prokázat, že nemohl předpokládat skutkovou okolnost, která posléze nastala.

Pokud jde o omyl právní, ten je ještě více namířen na expertní stanoviska. Zákonodárce říká, že kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Jinými slovy, v případě radních Hlavního města Prahy byl problém v tom, že rozhodli o kontraktaci dodavatele pro pokračování Opencard na základě jednacího řízení bez uveřejnění, protože jim právní firma sdělila, že se to takto může. Soud s tím ale polemizoval, upozornil je na to, že právní firma to takto přímo jasně neřekla, neboť jim poradila s výhradou, že tento postup může způsobit problém. Radní si proto měli stanovisko vyložit opatrněji. Soud tedy shledal, že tohoto omylu bylo možné se vyvarovat, stačilo být pečlivější, udělat si další expertízu nebo položit otázky důkladněji.

Poukázal jsem na to, že podle soudu šlo o nikoli přehnanou důvěru, ale o neopodstatněnou důvěru. To byl zásadní problém, který tzv. zlomil vaz některým radním. Uložené tresty jsou poměrně mírné, soud uznal, že radní problematice nerozuměli, v situaci, kterou sami nevyvolali. Odsouzení ale zůstalo, a to bude předmětem dalšího – odvolacího řízení.

Závěrem

Shrnu-li uvedené, zmínil jsem zde dnes tři poučky. První říká, že hranice mezi uznáním a neuznáním toho, že odpovědný pracovník oprávněně důvěřoval ve správnost odborné expertízy, není v současné judikatuře dostatečně zřetelná. Už na začátku nemáme pevná pravidla hry, obecné pojmy se dají vykládat na tisíce způsobů, přitom je v řadě případů nevykládají ti, kdo by měli jakoukoli praktickou zkušenost s naplňováním činnosti správce konkrétního majetku, mají nicméně svou laickou představu o tom, jak by to na místě správce dělali oni sami. To je ale vždy problém. Aby expertní stanovisko chránilo toho, kdo o dalším postupu s nakládáním s majetkem rozhoduje, je potřeba, aby zadání expertního stanoviska bylo jasné a konkrétní. Otázky musí být formulovány jasně a zřetelně a taková pak musí být i expertíza. I to bývá problém řady expertních stanovisek. Dále je nutné s experty jednat, důkladně je vyslechnout. Z jednání musí vyplynout jasný a doložitelný závěr. Jinak hrozí, že nebude jednání s experty doloženo. V neposlední řadě třeba říci, že v případě zpochybnění expertních závěrů kýmkoli i zdánlivě banálním způsobem je potřeba se s těmito zpochybněními prokazatelně vypořádat. Kdyby tedy radní vedli debatu o námitce shora popsaného kverulanta, mohli by si ušetřit několikaleté soudní martýrium.

 

Článek byl dne 5.1.2018 zveřejněn na serveru Právní prostor a je dostupný zde.