Naše názory

JUDr. Ing. Štěpán Hubička

Zastoupení naší advokátní kanceláře na XVII. konferenci o historii advokacie

Níže je uveden volný přepis obou částí příspěvku našeho advokátního koncipienta JUDr. Ing. Štěpána Hubičky, který byl přednesen dne 12.11.2021 na XVII. konferenci o historii advokacie, jejímž pořadatelem byla Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni ve spolupráci s Českou advokátní komorou. O konferenci informoval i Advokátní deník v článku „Konference o historii advokacie poprvé vstoupila do virtuálního prostoru“ ze dne 15.11.2021 dostupném zde.

I. Kam až mohla dohnat předepsaná doba a způsob právní praxe prvorepublikového kandidáta advokacie;

II. Lví podíl prvorepublikového karlínského advokáta na vzniku hry Voskovce a Wericha s názvem Osel a stín, a jeho zapojení do filmového průmyslu.

 ---------------

Při výběru obou témat, které tvoří můj dnešní příspěvek, jsem vycházel především z mé rigorózní práce s názvem Advokacie na Královských Vinohradech s ohlédnutím do pražského Karlína a Žižkova v době první republiky, ve které jsem se věnoval mimo jiné 67 osobnostem vinohradských, karlínských a žižkovských advokátů. Rigorózní práce navazovala na předchozí práci diplomovou. 

První část mého příspěvku s názvem Kam až mohla dohnat předepsaná doba a způsob právní praxe prvorepublikového kandidáta advokacie budu demonstrovat na příkladu Ludvíka Dukáta, který byl vinohradským advokátem od 4/1933 se sídlem v novém paláci Vinohradské záložny na adrese Londýnská č. 9, později i vinohradským rezidentem.

 

Ludvík Dukát

Co se týká jeho povinné praxe kandidáta advokacie, tak Ludvík Dukát praxi vykonával v době, kdy k zápisu do seznamu advokátů postačil výkaz pětileté právní praxe, přičemž soudní praxe dle dosavadních ustanovení povinná, vykonaná před platností zákona č. 40/1922 Sb., kterým se mění a doplňují některá ustanovení o advokátech, byla do doby jednoho roku do přípravné praxe započitatelná.

Nebyla ale soudní praxe, jako soudní praxe, z čehož také pramenili následné peripetie Ludvíka Dukáta.

Základní rozdíl z pohledu prvorepublikového kandidáta advokacie spočíval především v tom, že přípravná služba soudcovská byla placená, ale praxe soudní dle § 2 lit. a) advokátního řádu (z roku 1868) byla vykonávána bezplatně, tedy naprosto zdarma, což mohlo být pro tehdejšího kandidáta advokacie existenčně neudržitelné.

Vedle toho, přípravná služba soudcovská (placená), obsahovala i ty typy praxe, která se ve výkazu povinné praxe soudní dle § 2 lit. a) advokátního řádu (1868) (neplacená) vyskytovat nesměla. Ludvík Dukát byl přesvědčen, že v jeho případě byla na jeho žádost upravena přípravná služba soudcovská tak, že plně vyhovovala požadované soudní praxi pro kandidáta advokacie. Presidium vrchního zemského soudu v Praze mu tuto jeho domněnku i písemně stvrdilo, když podepsaný Dr. Kasper uvedl, že praxe Ludvíka Dukáta plně vyhovovala § 2 lit. a) advokátního řádu jak co do doby přidělení k jednotlivým soudům, tak co do způsobu zaměstnání. Formálně tedy vykonával přípravnou službu soudcovskou, avšak její náplň byla upravena tak, aby vyhovovala požadavkům na kandidáta advokacie. Dle Ludvíka Dukáta byl tento způsob výkonu praxe velmi rozšířen a tyto dva způsoby výkonu praxe byly rovnocenné. Dobová judikatura a výklad advokátní komory však zastávaly názor opačný.

Z dobového tisku vyplývá, že Ludvík Dukát se již v době výkonu praxe kandidáta advokacie rozhodl veřejně bojovat proti názoru zastávanému judikaturou a advokátní komorou, dle nichž nelze započítati do pětileté služby potřebné ku zápisu do seznamu advokátů přípravnou službu soudcovskou a svolával všechny tímto potenciálně poškozené kandidáty advokacie k jednotné akci.

 

Národní politika ze dne 1. 1. 1925

Tato aktivita však ke změně výkladu zřejmě nevedla a bylo tedy třeba se pokusit vyřešit věc jiným způsobem, tj. aby nedošlo ke ztrátě až jednoho celého roku praxe. Jelikož Ludvík Dukát zřejmě tušil, že jeho přípravná praxe v rozsahu přípravné služby soudcovské nebude pražskou advokátní komorou uznána, požádal na první pohled zcela iracionálně, dne 19.7.1926, o zápis do seznamu advokátů na Podkarpatské Rusi se sídlem v Užhorodě. V té době přitom bydlel v Dělostřelecké ulici č. 267 na pražské Ořechovce.

Spoléhal přitom zřejmě na existující právní dualismus a patrně i na to, že na Podkarpatské Rusi nebyla zřízena samostatná advokátní komora, kdy její agendu ve věcech advokátních vykonával předseda soudní stolice v Užhorodě. Předseda soudní stolice v Užhorodě Dr. Magilnič žádosti o den později usnesením vyhověl bez dalšího, a Ludvík Dukát tak byl zapsán do seznamu advokátů na Podkarpatské Rusi se sídlem v Užhorodě. Nutno dodat, že se do Užhorodu nedostavil k vykonání slibu. Ten zaslal až dodatečně písemně. Vzápětí, dne 29.7.1926, tedy o 10 dní později po podání žádosti o zápis do seznamu advokátů na Podkarpatské Rusi, zažádal Ludvík Dukát výbor advokátní komory v Praze o zápis do seznamu advokátů pro Čechy s odůvodněním, že se mu v Užhorodě nepodařilo sehnat byt a zahájit advokátní činnost. 

Této žádosti však pražská komora nevyhověla a jako odůvodnění uvedla, že má za to, že Ludvík Dukát ve skutečnosti nikdy neměl v úmyslu být advokátem v Užhorodě a osobně tam ani nebyl. Dle advokátní komory v Praze tedy Ludvík Dukát nejen že své pražské působiště neopustil, ale ani opustit nemínil a celé domnělé přesídlení je byla pouhá fikce, jednání na oko. Vědom si nepravidelností ohledně zápisů přetrvávajících na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde nebyli si vědomi judikatury nejvyššího soudu (rozhodnutí č. R I 452/25 ze dne 19.5.1925), dle které nebylo lze započítávat placenou praxi v přípravné službě soudcovské do předepsané pětileté praxe advokátní, využil Dr. Dukát dle přesvědčení pražské advokátní komory tohoto stavu a nechal se zapsat do seznamu advokátů, aniž by splnil zákonem vyžadované podmínky, tj. vykázal pětiletou právní praxi dle § 5 odst. 2 zákona č. 40/1922 Sb. Komora uzavřela, že dokud se Ludvík Dukát nenechá vymazat ze seznamu advokátů pro Podkarpatskou Rus, a nevykáže potřebnou praxi, pražská advokátní komora nemůže rozhodnout o jeho žádosti o přesídlení.

Postup Ludvíka Dukáta považoval výbor advokátní komory v Praze jako obcházení zákonných ustanovení, kdy Dr. Dukát si navíc byl vědom a chtěl zneužít jednak judikatury vrchního zemského soudu, ale shodně i nejvyššího soudu (rozhodnutí č. R I 421/25 ze dne 12.5.1925), dle které lze přesídlit z obvodu jedné komory do jiné bez dodatečné možnosti přezkoumávat zápis do seznamu advokátů povolený jinou komorou, na což vychytrale spoléhal. 

Ludvík Dukát po argumentačním souboji s pražskou komorou ustoupil a vzal svou žádost o přesídlení zpět a požádal rovněž o výmaz ze seznamu advokátů v Podkarpatské Rusi. Jednal i přímo s tehdejším prezidentem pražské advokátní komory Aloisem Stompfe, který vůči němu prohlásil, že jeho zápis je nezákonný, jelikož mu byla započtena soudní praxe placená a že komora se bude zápisu bránit všemi prostředky. V této věci byl již připraven podnět advokátní komory v Praze ministerstvu spravedlnosti v tom smyslu, aby ministerstvo uložilo soudní stolici v Užhorodě, aby ta sama přezkoumala, zda Ludvík Dukát splnil podmínky zápisu a k tomuto jí poskytlo návod. Této formy autoremedury nebylo nakonec zapotřebí, jelikož Ludvík Dukát se nakonec podvolil, požádal o výmaz ze seznamu advokátů na Podkarpatské Rusi a také vzal zpět podanou žádost o přesídlení do Prahy. 

Za účelem doplnění požadované délky praxe nastoupil pak Ludvík Dukát u toho času vinohradského advokáta Kamilla Reslera, tzv. ďáblova advokáta, pozdějšího obhájce K. H. Franka. Do seznamu advokátů pak byl Ludvík Dukát platně zapsán až ke dni 14.9.1927.

Druhá část mého příspěvku s názvem Lví podíl prvorepublikového karlínského advokáta na vzniku hry Voskovce a Wericha s názvem Osel a stín, a jeho zapojení do filmového průmyslu se týká karlínského advokáta Karla Schönbauma, přičemž začnu pojednáním o jeho zapojení do filmového průmyslu.

V říjnu roku 1933 založil Karel Schönbaum spolu se svým kolegou z Král. Vinohrad, advokátem Františkem Papouškem, filmovou společnost Praha – Paříž, s.r.o. se sídlem ve vinohradské Italské ulici č. 25. Tato společnost se zaměřila zejména na výměnu filmů mezi Francií a ČSR, později získala výhradní právo na dovoz filmů sovětských. Společnost Praha – Paříž uvedla například Dovženkův Požár na Dálném východě, Alexandrovovův Cirkus, Profesora Polžajeva od režisérů Zarchiho a Chejfice nebo film Volha, Volha …, který v jednom ze svých letáků prezentovala pod heslem Dílo, který předčí „Cirkus“

 

Logo společnosti Praha – Paříž lze spatřit na levé straně v jejím pravém horním rohu

Společnost Praha Paříž však vyráběla i hrané filmy vlastní. Byly jimi film Polibek ve sněhu režírovaný Václavem Binovcem (v pomnichovském období zastával fašizující postoje a za německé okupace se zkompromitoval kolaborací s nacisty.) Tento film si již nyní nepustíme, jelikož filmové materiály jsou pokládány za ztracené. V německé verzi se film promítal pod názvem Küss im Schnee a režíroval jej Rudolf Katscher.

Dalším filmem byl film …a život jde dál. Tento snímek nejdříve produkovala společnost Starfilm, avšak po natáčení v Jugoslávii se Starfilm dostal do finančních problémů a produkci filmu tak převzala společnost Praha – Paříž. Z důvodu neshod s původním režisérem filmu Carlem Junghansem jej na režisérském křesle nahradil F. W. Kraemer. Česky mluvené scény a interiéry režíroval Václav Kubásek, který byl také uveden na filmovém plakátu. Film byl dokonce uveden na III. mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Celkem byl vydán ve čtyřech dabovaných verzích, a to kromě té české i v německé, srbochorvatské a francouzské.

 

Logo společnosti Praha – Paříž lze spatřit v levém dolním rohu plakátu k filmu Polibek ve sněhu.

 

Logo společnosti Praha – Paříž lze spatřit v levém horním rohu plakátu k filmu … a život jde dál.

Zapojení Karla Schönbauma do filmového průmyslu vyplývá i z inventáře Národního filmového archivu, kde ve složce věhlasného režiséra Martina Friče nalezneme mezi dochovanými písemnostmi ze soudního sporu o zaplacení libreta a scénáře k filmu Dvanáct křesel vedeného mezi lety 1933-1935 i dopis advokáta Karla Schönbauma advokátu Oldřichu Koblížkovi ve věci Terrafilm – Mac Frič ze dne 5. 10. 1933, kde patrně zastupoval jednu ze stran. 

Co se týká lvího podílu Karla Schönbauma na vzniku hry Voskovce a Wericha s názvem Osel a stín, tak inspirací k napsání Osla a stínu byl příběh, který V+W vyprávěl právě Karel Schoenbaum. Příběh, jež se dříve objevil ve Wielandově díle (které je inspirováno starověkou Lukianovou anekdotou), byla o při kolem osla a jeho stínu a V + W zaujala natolik, že se rozhodli na tento příběh napsat hru.

Ústředním tématem politické satiry Osel a stín je ostrá kritika fašismu, byrokracie, kapitalismu a lidské hlouposti. V+W poukazují na tento fakt se značnou dávkou humoru a nadsázky, ale je zřejmé, že si byli vážností politické situace počátku třicátých let, kdy vznikla tato hra, plně vědomi.

 

Děj hry se točí okolo sporu, který vznikl mezi oslařem Skočdopolisem (Voskovec) a zubařem Nejezchlebosem (Werich), kteří se na počátku hry dohadují, zda by Nejezchlebos měl zaplatit za stín, který vrhá Skočdopolisův osel, a ve kterém si unavený Nejezchlebos chtěl odpočinout. Tento spor přeroste do velkých rozměrů, když se do celé věci vloží intrikující prominenti města vidící za tímto sporem snadnou cestu k získání hodnotnějšího postavení. Otrokář a průmyslník Kontokorentos (B. Záhorský) prosazuje tezi, že za stín se platit má, jelikož v opačném případě by bylo zneuctěno soukromé vlastnictví. Naopak socialista Hippodromos (J. Plachta) zastává názor, že stejně jako slunce i stín patří všem a platit za něco takového se proto příčí logickému myšlení. Ve skutečnosti ale žádnému z nich nejde ani tak o vyřešení sporu, jako o vlastní zištnost a podporu lidu, která by jim umožnila moc nad celou Abdérou. Oba dva se řadí do třídní vrstvy těch „horních deseti tisíc” žijících v přepychu buržoazní smetánky. Jak se brzy ukáže, korupce a podvody nejsou ani jednomu z nich cizí a ideologický názor, který zastávají, slouží jen jako prostředek, jímž abdérský lid manipulují. Dostat se k moci, je pro oba takřka životním posláním. Proto snad ani nepřekvapí fakt, že po oslově smrti, kdy oba symboly moci, tedy osel i stín pozbývají na jakémkoliv významu, neváhají tito zdánliví protivníci své síly spojit a převlečeni do oslí kůže demonstrují před abdérským lidem vizi Nové třetí říše, říše Osla a Stínu. 

Proslulost přineslo této hře svým způsobem také německé velvyslanectví, které si stěžovalo na zesměšňování jejich vládní politiky, zejména pak na reprodukovaný Hitlerův hlas vycházející při představení z ampliónu. Tento fakt podnítil zájem západní Evropy, a Osel a stín se stal první hrou Osvobozeného divadla, o níž vyšly recenze také ve francouzských, anglických a německých denících. (1)

Hudbu ke hře napsal Jaroslav Ježek, hru režíroval Jindřich Honzl, který v roce 1926 společně s režisérem Jiřím Fejkou založil Osvobozené divadlo a o rok později přijali do divadla právě Jiřího Voskovce a Jana Wericha s jejich West pocket revue, čímž de facto vzniklo Osvobozené divadlo V+W.

 

Ilustrační foto Osvobozeného divadla z roku 1934

Po otevření knihy Osel a stín (např. vydání z roku 1933 nebo 1982) spatříme před začátkem příběhu věnování: Své múze Karlu Schoenbaumovi vděčně V+W. Jan Werich na jiném místě knihy toto věnování vysvětlil: „Stojí za zmínku, že vlastně celý ten nápad nám dal dr. Karel Schoenbaum, jemuž jsme taky, co naší múze, tu hru věnovali. […] Tento vzdělaný, chytrý, veselý a dobrý člověk nám jednou, když jsme u něho byli na večeři, vyprávěl anekdotu o oslu a stínu, a nás to tak zaujalo, že jsme si řekli, že to je námět pro hru, a napsali jsme ji.“

Z knihy Jan Werich vzpomíná... vlastně Potlach také vyplývá, že Karel Schönbaum byl dobrým přítelem Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Jan Werich v této knize vzpomínal: „s Voskovcem jsme napsali hru Osel a stín na Lukianovu anekdotu tak přibližně 2000 let starou. Dal nám k tomu popud náš přítel a kamarád a znamenitý člověk, Karlíček Schönbaum, správně JUDr. Karel Schönbaum, kterému jsme nakonec hru připsali ... Karlíček Schönbaum byl advokát, ale víc ho bavila matematika. Já mám na nočním stolku detektivku – a on měl u postele tlustou knihu s názvem Rovnice vysoké matematiky, a v té si večer čítal jak v detektivce. Nás přivedl na myšlenku Osla a stínu, a všechno německé, co se ve hře vyskytuje, všelijaká německá rýmování, bylo od něj“ Ve svých vzpomínkách dále Jan Werich píše, že Karel Schönbaum vlastnil společně s Františkem Papouškem kino na Václavském náměstí, kde promítali především sovětské filmy. V době, kdy nacisté obsadili zbytek již tak značně okleštěné republiky, ptali se ho Voskovec s Werichem, jaké má plány. Karel Schönbaum se prý smál a pověděl, že nikam neujede, že chce vidět zblízka, jak to dopadne. To se mu nakonec stalo osudným, jelikož jako židovský advokát byl deportován nejdříve do Terezína (odkud mimo jiné rozesílal ilegální korespondenci pod pseudonymem Hnátek), následně byl transportován do Osvětimi, kde byl nacisty zavražděn stejně tak, jako jeho manželka a syn.

Z životního příběhu Karla Schönbauma vyplývá, že ten, jakož i mnoho dalších prvorepublikových advokátů se zřejmě řídil heslem Jana Wericha, které na mě zapůsobilo při shlédnutí hry Korespondence V+W v rámci festivalu Za divadlem do Senátu ve spolupráci s Dejvickým divadlem a Činoherním klubem, a to v prostoru Sala terrena ve Valdštejnské zahradě Senátu České republiky, a kterým se s Vámi rozloučím. „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“

 

_______________

1 Popis hry byl převzat zde 


JUDr. Ing. Štěpán Hubička

advokátní koncipient

Staňte se našim klientem

Stát se naším klientem není nic složitého. Zpravidla se tak stane tím, že nás nejprve kontaktujete prostřednictvím emailu nebo kontaktního formuláře a stručně rozvedete, v jaké věci požadujete právní službu. Nedlouhou poté Vás oslovíme a společně, nejlépe při osobní schůzce, dohodneme podrobnosti převzetí věci.

Kde nás najdete?

Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák
Sokolská třída 60, 120 00 Praha 2 - Nové Město