Naše názory

JUDr. Tomáš Sokol

JUDr. Tomáš Sokol: Sociální, nebo samostatná advokacie?

V posledních měsících si nelze stěžovat na ticho po pěšině, pokud jde o diskusi, jaká že by měla být ta budoucí posněmovní advokacie. Zahořklejší jedinec by mohl chmurně poznamenat, cože až v posledních měsících, když předtím o osudu advokacie nikdo ani netweetnul. Ač příležitostí k reakcím bylo mnoho. Ostatně to, co je dnes halasně propíráno, jsou reakce na něco, co v minulosti prošlo zcela bez povšimnutí, ač neskrýváno. A lze-li to tak říct, bylo i z letadla patrno.

Stalo se a tiše vyšumělo, aniž kdo něco namítal, nebo dokonce navrhoval vylepšení, jimiž se teď sociální sítě, jakož i předvolební deklarace, jen hemží. Je povážlivé, kolik je najednou zájemců o vedení ČAK, kteří za poslední roky nedokázali ani jednou napsat „vážení kolegové, myslím, že tohle neděláte dobře, ale mám následující návrh, a budete-li chtít, pomohu s jeho realizací.“

Jako bychom v lůně advokacie chovali několik politických stran, které číhají na chyby druhých, aby na ně ulovily voliče, ale nikoliv soudržnou skupinu navzájem se podporujících advokátů. No nic, každá diskuse je dobrá, byť tato působí chvílemi poněkud účelově.

V souvislosti s diskusí o tom, kdo by měl být zvolen do budoucího představenstva ČAK, se tak objevila řada názorů na to, co by Komora měla do budoucna zajišťovat pro advokáty, zejména navíc nad to, co zajišťuje doposud. Úvahy tohoto druhu jsou nepochybně zcela legitimní, což na druhou stranu neznamená, že by se všechny návrhy nutně musely setkat s všeobecným souhlasem.

Jedním z častěji zmiňovaných, a tedy zřejmě i významnějších témat je prezentace představ o tom, jak a do jaké míry by Komora měla být advokátům oporou při řešení jejich problémů. Pracovních či i jen s prací souvisejících.

Momentálně nejhlasitěji jsou dnes slyšitelní zastánci rozšíření toho, co by se dalo označit za servis, či dokonce sociální služby advokátům. Jak ale známo, je-li kdo více slyšet, neznamená to ještě, že je hlasem většiny, případně že hlásané je skutečně zlepšením stávajícího. Podle mne to platí právě pro volání o rozšíření péče o advokáty. Před závorkou nechávám aktuální sociální program. Otázka ale zní, zda má advokacie být ještě sociálnější, případně rovnou socialistická. A ihned přiznávám, že mi tahle představa nekonvenuje.

Ostatně podobně jako představa, že se za peníze navzájem si konkurujících advokátů budou vytvářet jakési fermany jejich podání, které jsou ostatně většinově už dostupné. Jen se holt za ně musí platit. Nedůvěru mám i k halasným řečem o potřebě hromadné elektronizace Komory. Nic proti elektronizaci, máme jí v kanceláři vrchovatě, ale proč ji vnucovat Komoře, když o ní sněm neprojeví zájem? Protože hlasatelé další digitalizace jsou osvícenější než tupé kolegyně a tupí kolegové?

Ale zpět k sociálním programům. Pochybnosti mám o představě, dle které by měla Komora pomáhat advokátům například organizačními radami, jak skloubit advokacii ve chvíli, kdy máme děti, jak pozastavit činnost své s. r. o., jak se sociálním a zdravotním pojištěním.

V této souvislosti je vytýkáno Komoře, že se nejvíce soustředí na správní a kárnou pravomoc, a to není správné. Podle názoru advokátů (některých) se o ně Komora nestará a nezajímá se o ně, přičemž autorka tohoto názoru by chtěla v případě volebního úspěchu pomoci advokátům, aby byli méně vystresovaní. Není podstatná totožnost autorky tohoto názoru, protože jde o diskusi ad rem a nikoliv o spor ad personam. Není to zrovna hlas lidu, doposud si nikdo na toto téma nevzpomněl, avšak zejména jde tato představa proti základním principům toho, co je smyslem ČAK. A dokonce by v krajním případě mohla ohrožovat její nezávislost.

Zobecněně řečeno, existuje zde představa o advokátní Komoře, která se více věnuje lidským či sociálním problémům advokátů, ovšem i problémům právním, a to dokonce tak daleko, že se stará či měla by se starat o to, aby byly méně vystresovaní. K tomu jen připomínám, že ČAK se správní agendě věnuje nikoliv ze záliby jejích orgánů, najmě členů představenstva v úředničení, ale proto, že prostě musí. Jinak přijde o samostatnost.

U poslední vize o nové advokacii začnu, a to dost drsně. Advokát, kterého jeho povolání, ať už samo o sobě, anebo tím, co prožívá ve svém osobním životě, stresuje do té míry, že to vnímá jako psychický diskomfort, by si měl najít jiné povolání. Dlouhá léta jsem tvrdil na školeních koncipientů, že pokud někoho jen zneklidňuje představa, že se u soudu postaví s protestem proti něčemu, co se zrovna děje a co nepovažuje za zákonné, nebo že se bude bát vyslovit svůj názor, případně položit otázku, která může vzbudit v plénu nelibost, měl by si najít klidnější formu advokacie, například sepisování rozborů anebo smluv. A ten, koho stresuje i tato činnost, například proto, že neunáší představu odpovědnosti, kterou tato činnost nese, by měl zvolit jiné, méně náročné povolání. Rezistentnost proti vnějším tlakům je condicio sine qua non této profese.

Obdobně jako to, že kdo chce dělat trestní právo, nesmí si ošklivit mrtvoly ve všech stádiích rozkladu, podobně jako rozličně zmasakrovaná lidská těla. Tak to prostě je. Kdo tuto schopnost nemá, nebude nikdy svoji práci vykonávat dobře.

Advokátní Komora je krom zmiňované správní funkce také formou sdružení advokátů za účelem prosazování jejich zájmů. Míněno ovšem navenek. Pokud jde o vnitřní solidaritu, pak jen v míře, která je velmi limitovaná. Jak řečeno, advokacie má sociální programy a nic proti tomu. Ovšem současně je třeba vnímat, že jsme konkurenti. Dostane-li se advokát do momentální sociální obtížné situace, typicky finanční, nic proti krátkodobé podpoře. Cokoliv dalšího již znamená, že absence některé ze schopností vykonávat advokacii bude sanována z prostředků jiných advokátů, takto konkurentů. Faktem prostě je, že advokát, který v konkurenci neobstojí, z jakéhokoliv důvodu, například z důvodu malé psychické odolnosti, prostě neobstál a musí odejít. Mimochodem, co dělají advokáti v nejrůznějších zadávacích řízeních? No soutěží mezi sebou a někdy dost drsně. A co dělají obecně? Přetahují se o klienty. Sice v mezích etických pravidel, zato nekompromisně. A když už advokát v téhle hospodářské soutěži vyhraje, měl by ze zisku dotovat advokáta, kterého zrovna porazil?

Podobně nerozumím tomu, proč by měla advokacie radit advokátovi, jak skloubit advokacii s jeho rodičovskými povinnostmi, nebo jak má pozastavit činnost své s. r. o. Opět primárně předpokládám, že advokát je do té míry samostatná entita, která je schopná si poradit sama a teprve na této bázi nabízí poskytnutí právní služby jiným. Mám pochybnosti o tom, že advokát, který není schopen vyřešit uvedené situace, je skutečně schopen reálně poskytnout právní službu někomu jinému. O problémech se sociálním a zdravotním pojištěním už vůbec nemluvím. To by snad měl zvládnout kdokoliv, kdo na právnické fakultě vykonal zkoušku z tohoto právního odvětví. O advokátní zkoušce nemluvě.

Nepochybuji, že mnohým připadne výše uvedené jako sobecký pohled. Na druhou stranu ale ty advokátky a ti advokáti, které znám, se o sebe za všech situací dokázali postarat, a právě tato schopnost je jednou ze základních podstat nezávislé advokacie. Sdružení advokátů, kteří očekávají, že se o ně postará někdo jiný, nutně spěje do stádia, kdy počty advokátů takto orientovaných převýší ekonomické schopnosti těch, kteří by takovou sociální činnost měli dotovat. A pak už logicky nezbývá, než natáhnout ruku ke státu a žádat, aby tyto sociální programy podpořil.

Nejde ovšem jen o podporu v těchto konkrétních případech, lze si představit i celou další škálu nejrůznějších problémů, které advokáti musí řešit a s nimiž by se mohli obracet na ČAK a žádat, aby jim v tom pomohla.

Asi není možné říct, že advokacie bude pomáhat ve chvíli, kdy má advokát děti, ale nebude pomáhat ve chvíli, kdy se například rozvádí, soudí se o děti či má nějaký jiný významný životní problém.

Jinak řečeno, pokud bychom se chtěli vyhnout sporům o to, kdo má být podporován, a námitkám, že jiní potřební advokáti jsou diskriminováni, znamenalo by to skutečně velice rozsáhlý sociální program. Ten by samozřejmě musel schválit sněm, a to i včetně příslušné finanční dotace. Jsem si naprosto jistý, že se současnými finančními prostředky, které má ČAK k dispozici, by to prostě možné nebylo. Tedy bylo by nutné zvýšit příspěvky na to, aby byly vnitřně přerozdělovány pro ty, kteří by byli označeni za potřebné.

Nutně se vkrádá na mysl již překonané heslo minulého režimu o tom, že každý podle svých možností, ale každému podle jeho potřeb. Nepochybně to může vypadat hezky, ale ve skutečnosti to znamená, že dříve nebo později začne jeden živit druhého, což se ale asi bude líbit jen málokomu z těch, kteří by tuto funkci živitelů měli zastávat. Je možné, že někteří advokáti mají pocit, že se o ně Komora nestará a nezajímá se o ně. K tomu bych dodal, že základem toho pocitu nutně musí být ignorování všech informačních zdrojů, které advokacie má a jimiž šíří všechny možné informace právního i jiného charakteru v rozsahu, který je i jen obtížné informačně vstřebat, stručně řečeno přečíst.

Je ovšem také řada advokátů, která je vysloveně spokojena právě s tím, že se o ně Komora nijak nestará, tedy nechá je vykonávat jejich povolání tak, jak sami chtějí, jen s tím, že musí dodržovat zákony a etické předpisy advokacie. Kolik je těch, kteří by chtěli, aby se o ně advokacie více a lépe starala, aby jim poskytovala sociální polštář, není jasné, a nutno říct, že ti druzí se doposud nijak zásadně neprojevovali.

Čímž se vracíme k tomu, co je podstatou vnitřní organizace ČAK. O tom, čemu by se měla věnovat, nemohou rozhodovat v rozsahu, který jsem zmínil, členové představenstva. A to i kdyby byli zvoleni všichni, kteří mají shodný názor. Tedy i kdyby v představenstvu byli jen advokáti přesvědčení o tom, že by měla advokacie vyvíjet shora popsané činnosti. I tak by mohli něco takového prosazovat pouze v případě, že by to byla vůle nejvyššího orgánu ČAK. Tendence hledat oporu někde jinde než v sobě a zajímat se především o to, co mohu od komunity, jejíž jsem součástí, získat, není nic nového. Ale vždy to více či méně maskovalo vlastní neschopnost. Logicky ovšem platí, že na to bude muset někdo vydělat. Ale je třeba si také uvědomit, že celá tato atmosféra generuje jedince neschopné stát samostatně na vlastních nohách a postarat se o sebe vlastníma rukama. A takovými jedinci by advokáti rozhodně neměli být.

 

Foto: Jan Kolman

 

Článek byl dne 3.9.2021 zveřejněn na serveru epravo.cz a je dostupný zde


JUDr. Tomáš Sokol

společník

Staňte se našim klientem

Stát se naším klientem není nic složitého. Zpravidla se tak stane tím, že nás nejprve kontaktujete prostřednictvím emailu nebo kontaktního formuláře a stručně rozvedete, v jaké věci požadujete právní službu. Nedlouhou poté Vás oslovíme a společně, nejlépe při osobní schůzce, dohodneme podrobnosti převzetí věci.

Kde nás najdete?

Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák
Sokolská třída 60, 120 00 Praha 2 - Nové Město